Tak kdo je tady primitiv!?

Jaroslav Kuboš Vykořisťovatelé a Lopaty

Vykořisťovatel je vždycky ten inteligentní a na úrovni. Z toho vyplývá, že Lopata je primitivní blbec. Alespoň to je jeden z nejčastějších stereotypů, které nás ve firmách pronásledují. Opak ale může být pravdou.

Vykořisťovatelé

Na kluka z rodiny naprostých nul jsi udělal slušnou kariéru. Fotr učil na vysoký a matka fidlala ve filharmonii. Ty ses ale tohodle prokletí chudoby zbavil a udělal slušnou kariéru. Máš stavební firmu, co bere kšefty, kterých se ostatní nechtěj ani dotknout. Třeba chce někdo postavit kopii Kremlu na místě, kde už stojí jinej barák. Dementní památkáři maj proti tomu námitky. Tak se s tebou majitel pozemku domluví, předá prachy v obálce a tomu baráku se přes noc stane incident. Buď do něj omylem nabourá zmatenej bagrista, co se vrací z šichty a nezapnul si světla, zbouraj ho tví dělníci zbíječkama, protože si spletli ulici, nebo to tam omylem zapálí bezdomovec. To je hrozné, co se dneska ve světě děje, no ne?

Když dorazí baba od památkářů, už už se nadechuje, že ti jako dá pojeb, ale pak si to rozmyslí. To bude tím tvým přirozeným respektem, kterej budíš. Se svýma sto šedesáti kilama vypadáš v růžové košilce s rozhalenkou po pupek, zelených gatích a bílých špičatých botách z krokodýla jak ředitel zeměkoule. Do toho ještě ten tlustý zlatý řetěz kolem krku, na ruce švýcarský hodinky obřích rozměrů, pleška a kérky. Baba z památkovýho opatrně dojde k tobě a zkouší na tebe, že prý jsi porušil všechny paragrafy a vyhlášky, co jich je. A jestli jako víš, co to znamená. Tak jí říkáš: “Já nemám čas, milá paní ouřadová, vole, abych to všecko študoval. Ty si tady, abys nám, sakra, pomáhala. Jak má slušný podnikatel, co platí ty strašné daně, přežít? Si tě platím, kočko!” Jak to dotyčná slyší, jen na sucho polkne a radši se definitivně zdekuje. A akorát se odváží poslat poštou deset litrů pokuty, kráva. Je to sice proti prachům, co dostaneš od majitele, úplnej pakatel, ale přece nejsi blbý, abys to cvakal. Ať se exekutor zkusí dozvonit do toho baraku v pochybné čtvrti, kde máte sídlo, blbec.

Fotr s matkou furt chodili po divnejch intelektuálskejch akcích. To ty jsi člověk úplně jiný kultury. Znáš všecky noční kluby a bary. Moh bys dělat průvodce. Jak si to ve svým bílým bávu hasíš po pěší třídě, vyhazovači před vchodem se můžou přetrhnout, aby tě nalákali dovnitř. Bávo necháš stát naštorc na chodníku, však oni ti to měšťáci pohlídají. Jedou ti jeden zkusil dát flastr a dopadl tak, že ostatní ti od té doby radši salutujou.

Rodiče bydleli v panelákovým 1+1, ale ty máš barák jak hrad. Boha jeho, kolik to stálo škváry! Hlavně ty pičičanky okolo. Akvárko se žralokem, žula, mramor, řecké sochy, gotické chrliče, vířivky, barokní postel s nebesama, socha Ježíše se srdcem na dlani. Dlouho jsi ladil barvy, než ti došlo, že musíš každou věc udělat v jiné a pak to bude v okeju. Však si tu tvoji haciendu na kopci nad městem chodí lůza o víkendu prohlížet. Stojí za plotem s bezpečnostníma kamerama, dvojitým ostnatým drátem a čumí jak puci. Hlavně když ti soukromý kuchař na terase servíruje tvoje oblíbené žrádlo: Trenčianské párky s fazuľou z konzervy. Jak od matky! Když ona byla spíš na to svý fidlání.

S Lopatama ti to jde úplně samo, protože jsi je prokouk. Furt šmatlou okolo tebe, když už se náhodou objevíš ve firmě a natahují ruku, jakože chtěj výplatu, hajzli. Můžeš ty za to, že jsi omotal bávo vokolo stromu? Ten šnek v té fábce se tak strašně vlekl, žes ho prostě předjet musel. Trochu to navíc vodnesla ta fuchte, co si ji chvíli před tím nabral. To jsi jako měl na náraz vybrat svoji stranu auta, když se blížil ten strom? Copak jsi blbý? Každopádně tento měsíc si musíš koupit nové bávo s příplatkovou výbavou a do toho bude soud, protože ta fuchtle ve špitále exla. A Lopaty se vůbec neuměj vžít do tvý těžký situace a furt žebraj prachy. Že prej výplata nebyla už dva měsíce. Tak jsi jim doporučil, ať přestanou kecat a jdou makat. A hlavně ať nezapomenou, že víš kde bydlej, a kudy choděj jejich děcka do školy.

 

Lopaty

Ráno si, milý Lopato, dáte procházku parkem, ještě pěkně za šera. Cestou zpět se stavíte v pekařství pro čerstvé pečivo pro rodinu. Prodavačka vás jako obvykle vítá s úsměvem a těší se, že prohodíte pár slov. Dnes ale nemáte čas s ní zapřádat delší rozhovor, protože na Českém rozhlasu Vltava mají od 6:30 Rachmaninův klavírní koncert č. 2. Váš oblíbený. Někdy máte pocit, že byste jej zvládl oddirigovat s Londýnskou filharmonií. Ale samozřejmě že ne, to je jen takový váš vtípek. Dirigent přece dlouho studuje a pak léta cvičí s profesionály. Kam se na to hrabe to vaše dobrovolničení u pěveckého sboru bezdomovců.

Cestou domů ještě z chodníku zvednete několik odhozených papírků, aby byla vaše ulice hezčí. Do domu, ve kterém máte byt, jste se zamiloval na první pohled. Je to citlivě opravený funkcionalistický dům od známého prvorepublikového architekta. Doma si okamžitě zapnete rádio. Samozřejmě máte kvůli kvalitě poslechu to starodávné s lampami místo tranzistorů. A taky proč ničit přírodu nákupem nového stroje, když ten starý ještě kvalitně funguje? Každopádně Rachmaninov vám ráno ještě více rozzáří. Co na tom, že pianista v druhé větě spletl tón a jeden houslista z šestnácti řádně nenaladil svůj instrument. Při tom množství umělců je přece přirozené, že se stane chyba. A tak v dobrém rozmaru připravíte snídani.

Vzbudíte rodinu a za chvíli se všichni sejdete u snídaně, samozřejmě patřičně ustrojeni. Tischmanieren jsou jedna z mála věcí, na kterých doma trváte. Chtěli to po vás i vaši rodiče a to byli horník a dojička z vesnice. A co teprve vy, občan velkoměsta. Popřejete si dobrou chuť a dáte se do jídla. Děti se snaží, ale přesto ještě vidíte chyby. Syn se napil z šálku čaje před tím, než si ubrouskem otřel ústa a teď má na šálku otisk od džemu. Dcera se zase zapomněla a z croissantu si jednou ukousla, než jí došlo že si má ulamovat kousky a vkládat do úst. Ale to nevadí, však oni to jednou zvládnou perfektně. Hlavně, že si svou chybu uvědomily.

Už ale musíte spěchat do práce. Naštěstí dnes odvede děti do školky a školy vaše žena. Zkontrolujete oblek, kravatu a perfektně naleštěné boty. Pak všechny členy rodiny políbíte, popadnete koženou aktovku a vyrazíte. Cestou se stavíte v trafice pro časopis o klasické hudbě Harmonie. Dnes vychází nové číslo a nechcete, aby vám je ostatní lidé lační kulturních informací vykoupili, než se budete večer vracet z práce. Slečna v trafice se sice jednou vyjádřila, že jste jediný kdo tento plátek kupuje, ale tomu se vám nechtělo věřit.

Nejraději byste se do časopisu hned po nastoupení do tramvaje začetl, ale nedá vám klidu ten včerejší problém v práci. Nejprve ale uvolníte místo dámě v letech, která právě nastoupila. A pak začnete zase přemýšlet nad včerejším problémem z práce. Pracujete v čističce odpadních vod. Kolik jste si už za svoje povolání vyslechl vtípků. Vy ale víte, že čistička je pro velké město naprosto nezbytná. A že to není jednoduché zařízení. Nejdřív česle na velký odpad, pak na menší, pak spousta chemie, aby se odpadní voda neutralizovala, pak odkalovací nádrže se speciálními bakteriemi a nakonec pískový filtr. A to všechno už dnes řídí počítače zapojené do složité sítě. Je to hotová věda, ale když do řeky odtéká čistá voda, jste z toho skoro dojatý.

Jenže včera se celý tenhle složitý čistící stroj zastavil a nikdo si nevěděl rady co s tím. Dokonce ani vy a to jste nad složitými plány strávil hodiny. Dlouho jste přemýšleli, technici měřili, počítače červeně blikaly, ale stejně se příčina nenašla. Nakonec Vykořisťovatel vyhlásil rozchod s tím, že to snad vyřeší noční směna. A tak doufáte, že to noční směna zvládla, jejich technolog je totiž opravdový profesionál. Jenže když se blížíte k pracovišti, už z dálky vidíte, že všude panuje zmatek. Tak to přece nevyřešili! V tom potkáte Vykořisťovatele a na tom je přece jen vidět úleva. Popřejete mu dobré ráno a zeptáte se, čím to tedy bylo. A on na to: “Zdechlí potkani asi ucpali přepouštěcí ventil. Tak na sebe, Lojzo, hoď montérky, hupni do kanálu a zkus to prošťouchnout. A fofrem!” No to je báječné – budete to tedy vy, kdo čističku zase rozjede! A tak lopatou rozebíráte ucpávku z mrtvých potkanů a v hlavě vám u toho zní Rachmaninov.

 

A co na to svatý Petr?

Tedy, sedím za svým úředním stolem u nebeské brány už od Velkého třesku, ale co nám sem poslední dobou chodí za případy buranů, z toho by se jeden zbláznil. To, že kandidát na blaženou věčnost v nebi nedokáže kriticky zhodnotit, jestli do nebe patří, je staré jako samo lidstvo. Přijde chlapík, ještě z něj táhne benzín a doutná na něm takový divný oblek, skoro uniforma. Říkám si, asi autonehoda. Místo pozdravu divně mávne rukou a už se žene k bráně. Tak ho tedy pozdravím já a poptám se na iniciály. Chlapík se durdí, jak je možné, že ho neznám a že lustrovat ho je stejně zbytečné. Že na zemi sekal dobrotu. Prý spoustě lidem pomohl k majetku, kariéře, hrdosti, práci a lásce k vlasti. Po chvíli uznává, že měl drobné charakterové vady, ale fakt drobné. Třeba že si kousal nehty. No, páčím to z něj a nakonec z něj to jméno dostanu. Zatímco hledám v knize hříchů a dobrých skutků, vypráví mi, jak měl rád zvířátka, hlavně psy. A taky děti – do poslední chvíle jim prý vymýšlel hry na vojáky a kupoval uniformy. Mě už překvapí máloco, ale to, co jsem tam o tom Hitlerovi našel, to byla teda síla. To zatím překonali jen nějaký Stalin a Mao. Ti zas mleli něco o lásce k lidem.

Stává se to zřídka, ale někdy přijde i slušný člověk. Pozná se to tak, že se celý klepe. A to už vím, že do knihy prakticky nemusím nahlížet, protože mi všechno vysype sám. Onehdá se mi jedna dáma svěřila, že když jí bylo šest, ukradla sestře lízátko a nepřiznala se. Pak sklopila hlavu a ptala se na cestu do očistce. Musel jsem ji nutit, ale nakonec mi jméno řekla. Nějaká matka Tereza. Mrknul jsem pro jistotu do knihy, ale tam byla v kolonce hříchů kromě záznamu o lízátku už jen informace, že si jednou objednala pizzu Hawai. No a kolonka dobrých skutků byla tak dlouhá, že jsem se ani neobtěžoval čtením. A tak jsem ji začal strkat do nebe. Cestou pokorně protestovala a ptala se, jestli by se nemohla vyměnit s nějakým chudákem a vzít za něj to peklo.

Nerad bych se připojil k remcání na mladou generaci, jak říká u sklenky nektaru kamarád Cicero “Ó doba, ó mravy!”, ale nedá mi to. Zdá se mi, že dřív lidi víc zdravili a padali na kolena když mě viděli. Rvali si roucho a vyžadovali popel k sypání na hlavu. Litovali svých hříchů. Ale teď? Říkají mi klidně “strejdo” nebo “dědku”. Opírají se ležérně o pult a oprskle nakují do knihy hříchů. Nebo čůrají u nebeské zdi. Nedávno se mě jeden pokusil uplatit a druhý volal známému na ministerstvo. Naštěstí tady není signál. No a korunu tomu nasadilo, když mě jeden křupan napadl a musel to zachraňovat archanděl Gabriel s plamenným mečem. To na ně tedy zatím platí, ale Bůh ví kam to povede.

Nejdřív jsem si nechal vyrýt zlatou ceduli, na které stála slušná prosba o zachování patřičné vzdálenosti a projevení úcty. To nepomohlo a tak jsem musel nechat vyrobit hořící ceduli, která strašila peklem. Ani to nepomohlo a tak jsem si nechal postavit přepážku z neprůstřelného skla. To fungovalo do chvíle, než ji jeden politik přelezl a chtěl se se mnou prát. A tak mi nezbylo, než přestěhovat stoleček až za bránu. Stejně poslední dobou málokoho pustím a kolegové z očistce už mají svoje metody jak je toho buranství zbavit.

Nejoblíbenější

E-book
Stáhnout e-book
Cesta k černým číslům