Kniha Lopaty a Vykořisťovatelé

Ponořte se do pracovního světa s nadsázkou a humorem!

Nulová zodpovědnost. Pohoda za každou cenu. A hlavně pozor na hrabivého Vykořisťovatele! Kdyby mohl, sedře nebohé Lopaty z kůže. A kdyby mohly ony, rozkradou mu veškerý majetek. Škoda že robota byla zrušena a drábi se ve firmách využívat nesmějí.

Nadsázka a humor, s nimiž Jaroslav Kuboš, shodou okolností náš technický ředitel, zkoumá pracovní svět z pohledu majitelů firem i jejich zaměstnanců, čtenáře nejen pobaví, ale skrze dva neslučitelné pohledy ukáže, že nic v pracovním světě není černobílé.

Kniha má ambici rozesmát i pobouřit úplně každého. Záleží na čtenáři, jestli se nechá pobouřit, nebo vezme kritiku s nadhledem a něco si uvědomí.
Mám za to, že jedna humorná situace může na problémy ve firmách poukázat lépe než stovky suchých vět. Do knihy jsem sice posbíral spoustu historek ze svého okolí, v mnoha z nich jsem ovšem hlavním aktérem. A to jak na straně Lopaty, tak na straně Vykořisťovatele. Nestřílím si tedy jen z ostatních, ale zhusta taky sám ze sebe.

— Jaroslav Kuboš, autor

Kniha se dostala na longlist Magnesia Litera 2023!

Knihu můžete zakoupit v e-shopu nakladatelství Host, v případě, že si přejete podpis či věnování autora, stačí napsat na jaroslav.kubos@navigo3.com, autor vám knihu rád podepíše. Pokud v košíku použijete kódNavigo, získáte na knihu 30% slevu.

Ukázka z knihy

Vykořisťovatel

Pozoruji ten rozdíl mezi Lopatami a sebou samým snad odjakživa. Rozhodně od chvíle, kdy mě chůva vozila ve zlatém kočárku po našem zámeckém parku. Už tenkrát jsem pozoroval svět, který se tak liší od toho mého, ušlechtilého a racionálního. Svět existencí, které si na svou dvacet let starou felicii přivaří přítlačná křídla, na boky nalepí blesky, na sedadla nasadí červené potahy a uřežou výfuk. Existencí, jejichž život je plný špatných rozhodnutí a nelogických činů. Existencí, které smrdí korunou. Je naprosto zjevné, že něco takového musí být dědičné. Jak jinak si vysvětlit, že své děti nepošlou do soukromých škol? Nenaučí je lyžovat v Aspenu ani jim nekoupí investiční nemovitost? Co potom čekají?

Lopaty — jednoduše ti, kteří musí poslouchat. Manuálové. Otroci. Nemakačenkové. Odboráři. Soudruzi. Dělnická třída. Modré i bílé límečky, značně seprané. Zkrátka všechny ty podivné existence, které se pokoušejí pro nás, Vykořisťovatele, pracovat. Kam je ráno postavíte, tam je večer najdete. A pokud někdy — zcela výjimečně — prokážou nějakou vlastní iniciativu, končívá to katastrofou. A ještě jim za to platím! Lopaty by mi měly líbat nohy, že nemusí posílat děti žebrotou. Ale vděčnosti se od nich stejně nedočkám. Nesmí se o tom mluvit příliš nahlas, alespoň ne od dob, kdy světu začal vládnout proletariát, ale můj soukromý učitel mě o tom zpravil. Je vědecky dokázáno, že existují dva typy lidí, a já jsem ten výherní typ. Můj rod se odnepaměti snaží zabránit mezidruhovému křížení, které by jej zničilo. Je lepší vzít si vlastní sestřenici než Lopatu. To dá rozum, krev není voda. Všechny šlechtické rody, které zanikly, to s lopatí DNA zkusily.

O stylu, úrovni, eleganci, nebo dokonce grácii u těchto tvorů nemůže být ani řeč. Pijí pivo z lahve, močí do umyvadla a drbou se na zadku jako opice. Bílé ponožky do půli chlupatých lýtek, sandály, maskáčové bermudy a umaštěný nátělník jsou jejich typickým oděvem. Samozřejmě doplněným igelitkou. Jen když v soutěži v rádiu vyhrají lístky do divadla, přihodí na sebe ještě vytahaný svetr. Že jim ze sandálů přes děravé, kdysi bílé ponožky trčí drápy, za které by se nemusel stydět ani čtvrtohorní šavlozubý tygr, asi nemusím dodávat. Odhalené části těla pak u samců obvykle hyzdí tetování ve tvaru lebky, u samic v podobě ostnatého drátu ovinutého okolo paže. Nezbytným doplňkem je pak nejlevnější cigareta, věčně planoucí v koutku úst. Děti nevyjímaje.

Co se týče povahových vlastností, lze takové Lopaty přirovnat k šakalům. Dokud na ně upírám svůj pohled, klopí hlavu a třesou se s ocasem staženým mezi nohama. Jakmile je ovšem pustím z dohledu, stanou se z nich všehoschopné zákeřné bestie, útočící ve smečce a ze zálohy. Jednotlivec se na odpor nikdy sám nepostaví, na to nemá dost odvahy.

Protože jsem ale humanista a osvícenec a celoživotně se vzdělávám, mé pozornosti neunikly životopisy úspěšných lidí, kteří se z Lopat vypracovali na Vykořisťovatele. Dlouho to ve mně hlodalo, až jsem konečně přišel na vysvětlení — levobočci. Možná jich taky pár mám — s pokojskou, kuchařkou a zahradníkem. V takovém levobočkovi se pak pere Vykořisťovatel a Lopata. Tváří se jako šlechta, ale pod tenkou slupkou je to buran.

Už jako malý chlapec jsem na ně všechny toužil zvolat: „Pracujte lépe, rychleji a levněji! Přemýšlejte nad prací! Dbejte vyššího principu mravního a přestaňte krást!“ Ale oni, tupani, mi nerozumějí. Dál vyrábějí zmetky, páchají chaos, flákají se a kradou.

Lopata

Mám pocit, že se po nás vozej vodjakživa. Praděda fáral do dolů markýze Gera a uhořel při výbuchu metanu způsobenýho vajglem, co tam zhýralej markýz vodhodil. Babičku zamlada zmlátil bičem zlej sedlák Brůna, když se pokusila ukrást tři brambory. Potřebovala totiž nakrmit svejch deset vosiřelejch sourozenců. Za první republiky dělala naše rodina kariéru leštičů bot barrandovský smetánky. Jen za toho socíku to bylo lepší. Na rozestavěným sídlišti bylo vždycky dost materiálu na to, aby z toho šel svépomocí postavit krásnej šumperák. A vo prázdninách jsme mohli vyrazit pod stan někam do kempu, jednou dokonce i do Jugošky. Jenže pak přišly divoký devadesátky. Podnikaví chytráci ve fialovým obleku, krachy fabrik, kupónovka. Když nám ve škole učitelka vykládala vo nevolnících, měl jsem neodbytnej dojem, že žít ve středověku, byl bych jedním z nich.

Vykořisťovatelé jsou ti, který musím poslouchat. Papaláši. Hlavouni. Velký zvířata. Velmoži. Náměstci. Podnikatelé. No prostě všichni ti borci se stříbrnou lžičkou vraženou v zadku, co maj pocit, že jsou něco víc než my. Pravda je ale jinde. Jsou to ty nejlínější bytosti, jaký vůbec existujou. Přicházej do firmy ve chvíli, kdy já už mám pauzu uprostřed šichty. Absolutně nemaj ponětí, co vlastně v práci děláme, zato maj miliony nápadů a zlepšováků, který nám vnucujou. Když pak kvůli jejich knížecím radám něco podělám, jde to samozřejmě na vrub mejch prémií. Zato když se chlubí výsledkem, vo mně nepadne ani slovo.

Maj utkvělej pocit, že kvádro jak z Tuzexu, žraní poloshnilejch argentinskejch stejků, dovolený v luxusních hotelech a chování jak z televizního kurzu etikety vod Špačka z nich dělá lepšolidi. Jenže vopak je pravdou. Doutníky si podpalujou pětitisícovkama, ale když vyhazujou Lopatu, dohadujou se s ní vo poslední pětikačku. Když je potřeba ukázat, jací jsou grandi, uspořádaj mezi Lopatama nedobrovolnou charitativní sbírku a pak to jménem firmy předaj. Žvaněj vo tom, jak je důležitá loajalita, ale jakmile člověka jednou využijou, hned ho bez špetky soucitu vodkopnou. Z jejich sekretářek se rekrutujou baby samoživitelky, co píšou knížky z červený knihovny, který furt čte moje stará. Akorát je tam dovymyšlenej ten happy end, jak s milionářem žije šťastně až do smrti. No prostě Vykořisťovatelé jsou navrch huj, vespod fuj.

Podle stejnýho principu si budujou i rodiny. Blonďatá múza se na vánočním večírku vine k dvakrát staršímu Vykořisťovateli jak patnáctka na diskotéce ke kapitánovi fotbalovýho dorostu. I jejich děcka jsou jak ze žurnálu. Každý chodí do deseti kroužků a každý je aspoň v pěti z nich mistr republiky. Když má tahle múza, nedej bože, promluvit s plebsem, padaj z ní úžasný věty, jako třeba: „Z toho si nic nedělejte, že váš Péťa propadl ve druhé třídě z matematiky. Náš Vilibald nedávno dostal ve třetí třídě dvojku z parciálních derivací!“ Nebo: „Manžel mě vzal na desáté výročí svatby soukromým tryskáčem na Bali. A jak jste svoji lásku oslavili vy?“ Jenže Vykořisťovatelé jsou vobyčejní pozéři. Už proto, že múzu vyměněj minimálně třikrát za život. Ta pak začne zobat antidepresiva a děcka obvykle skončej ve cvokhausu.

Zdá se, že karty jsou rozdaný. Jednoduše jsou tady Oni a My. A nejde s tím nic dělat. Nebo jde? Existujou přece taky výjimky. Sám znám jeden takovej případ — Mařku vod sousedů. Rodiče naprostý Lopaty, matka masírovala vemena v kravíně, táta byl traktorista (a notor). Ale Mařka se vypracovala. Teď tiskne různý vtipný trika a jezdí v bávu. Holt velká podnikatelka. Sám sem si vod nich koupil krásný triko s logem Che Guevary. Vykořisťovateli z něj parádně naskakuje žíla na spánku. Každopádně, Mařka si nechává říkat šéfová a chodí v kostýmku snad i do postele! Kde se to v ní vzalo? Zbouchnul snad její matku vokresní tajemník, a tak jí předal geny Vykořisťovatelů? A taky si vzpomínám na pár pádů na držku. Parchanti ze zámožnejch rodin, který prošustrovali prachy rodičů a skončili na fetu pod mostem. Měli krásně nalajnovanej super život, ale spadli mezi Lopaty, nebo ještě hloubš. Ne, dělám si srandu, hloubš než Lopata už spadnout nejde.