Od matematické informatiky se přes grafický design dostal až k renovaci novorenesančního činžáku v centru Brna. Architektuře věnuje veškerý volný čas a leží za ním řada úspěšných rekonstrukcí bytů i domů. Aby se mu vlastní architektonické nápady snadno realizovaly, vyvinul software Navigo3, který dnes využívají architektonické a projekční kanceláře doma i v zahraničí. V rozhovoru s Petrem Humlíčkem.
Jak vlastně člověk, který vystudoval matematickou informatiku, získá vztah k architektuře?
Víte, ono to prvotní rozhodnutí pro informatiku vzešlo tak trochu z nevědomosti, čemu se chci věnovat. Matematika mi jakž-takž šla, počítače byly v devadesátých letech móda, takže jsem o ničem jiném moc nepřemýšlel. Ale zájem o design se ve mně rodil asi už před tím. Zhruba v době převratu mého tatínka – fyzika – poprvé pustili na rok do Stuttgartu do Max Planck Institute. Obrovský zážitek pro nás s bráchou byl, když nám odtud poslal přání k svátku, které bylo vytištěné na laserové tiskárně. Něco takového tady tenkrát zdaleka nebylo. Myslím, že to bylo vyrobené v programu TeX. Byl jsem tím unešený – mělo to opravdické písmo, ne jako když píšete na psacím stroji. Byla to skutečná hladká sazba patkovým písmem a jak to bylo vytištěné na laserovce, vypadalo to jako z knížky. Na vysoké jsem pak úplně náhodou koupil knížku o sázecím programu Ventura Publisher, kterou napsal Petr Koubský. Tu knížku jsem tenkrát přečetl jedním dechem. A pak teprve jsem od jakéhosi spolužáka z vysoké vydyndal instalačky Ventury. Slavnostně jsem si to z disket nainstaloval a poprvé úplně bez ladu a skladu nechal sypat nějaká písmenka.
A využil jste to někdy v praxi?
Samozřejmě že ano! Kamarád mě přivedl do redakce časopisu Computer. Myslel jsem si, že budu psát nějaké články, jenže ta redakce měla tak málo lidí, že si redaktoři časopis sami i sázeli. A protože mě to hodně zajímalo, tak jsem se během čtrnácti dnů všechno naučil a byl jsem schopný texty rovnou sázet. Taky mi pomohlo, že na vysoké začaly nějaké přednášky grafického designu, takže jsem začal chodit na typografii, abych porozuměl písmům. Pak jsme dostali ve třeťáku příležitost začít sázet za peníze nějaký jiný časopis, takže jsme se společníkem založili Omegu Design. Měli jsme vizi, že každý měsíc budeme dostávat za tenhle časopis peníze, a že si u toho budeme hrát s počítači. Nakonec jsme sice dostávali mnohem méně, než jsme si původně mysleli, nicméně já tu potřebu a pnutí zkoušet si grafické studio měl i dál. Pochopil jsem, že tohle je to, co chci dělat – jednoduše tvůrčí věci.
Říkal jste, že tatínek je fyzik, po něm jste tenhle zájem asi nezdědil…
To máte pravdu, doma jsem moc příklad neměl – tatínek jako fyzik tvůrčí člověk je, ale trochu jiným způsobem, k designu vztah moc nemá. Maminka by to možná dělala ráda, ale nikdy neměla příležitost, byla úřednice a navíc se starala o rodinu. Spíš se u mě sečetly všechny příležitosti, které se tak nějak šťastně sešly. Výhodou bylo, že počítačová grafika nebo počítačové zpracování vůbec byly v devadesátých letech pořád tak trochu vzácnost, neuměl to každý. Díky tomu jsme byli schopni vydělat za dva měsíce třeba na auto. To už se dneska většinou nepodaří.
A ten krok od grafického designu k architektuře?
Paralelně se zájmem o grafický design se začal budovat i můj vztah k architektuře. Dost mně k tomu pomohl architekt Jan Konečný. Chodil si k nám do Omegy dělat vizualizace veletržních stánků a domů, které navrhoval. Vizualizace tenkrát taky skoro nikdo nedělal a já se od něj začal učit. Relativně rychle jsem pochytil 3D studio, i když samozřejmě naivně.
S Konečným jsem trávil celé dny a noci, protože on vedl dost komplikovaný time management. Třeba od rána volal, že za hodinu přijde, nakonec přišel o tři dny později. A pak potřeboval udělat práci přes noc. Díky němu jsem začal architekturu vnímat trochu jinak. Zpočátku jsem ji bral jako mnoho lidí, kteří sledují jen vnější efekt, dojem z fasády. Postupně jsem se ale začal soustředit na podstatu, na to, proč se co dělá, jak funguje půdorys, jaké má stavba proporce. Tenkrát jsme úplně náhodou sídlili v domě ze třicátých let a Konečný mi vysvětloval, že třeba to okno, u kterého sedím, tomu odpovídá, a já začal vidět, jak je ten dům skvělý. Později jsem si začal všímat nejrůznějších detailů – třeba travertinového obložení kolem schodů, které jsem dřív vůbec nevnímal. A uvědomoval jsem si, že je to vlastně všechno jakýsi dobrý.
Kde se to pak zlomilo i k té praktické realizaci?
Tím, že jsme se jako firma rozrůstali, byly potřeba nové prostory. Nakonec jsme se z té naší garsonky probourali do sklepa, kde bývala uhelna. Byl to šílenej prostor, nechali jsme opískovat stěny na cihlu a protože jsme byli fanoušci nejrůznějších výmyslů, tak jsme tam navezli asi třicet tun železa. Udělali jsme podlahu, která byla pronýtovaná z kusů plechu, místo některých bylo sklo a pod ním zrcadlo, což otáčelo celou místnost vzhůru nohama. Měli jsme vymyšleno asi padesát variant, jak uděláme podnoží stolu. Pak nás napadlo, že stoly pověsíme na táhla od stropu, což se nakonec ukázalo jako skvělý nápad, protože vespod nic nezavazelo. Architekti, kteří to viděli, tomu říkali železářství. Byl to vlastně takový první industrial v Brně, třeba Vaňkovka si ještě pár let po nás počkala.
Napadá mě, jestli jste nelitoval, že jste architekturu nestudoval…
Já se na to takhle nedívám. Měl jsem štěstí na skvělé lidi. A taky na to, že jsem se potkal se svou ženou, která má k architektuře veliký vztah. Přemýšlela o tom, že by ji studovala, ale nakonec pochopila, že je to tvrdý chleba a dala se na statiku a mosty. Její pradědeček byl onen slavný Vladimír Mareček, který zachránil před krachem Spojené uměleckoprůmyslové závody. A potom taky její otec projektuje dálnice, takže vztah k architektuře je v té rodině obrovský a co jsem potřeboval, to jsem se měl kde učit.
Nejde si nevšimnout té stavbičky z lega, co vám tu stojí za zády, co to je?
To je taková funkcionalistická chalupa na Vysočině, o jejíž koupi jsem deset let snil. Nedávno se mi ji konečně podařilo koupit. Ten dům je spotřebovaný, ale bez nepříznivých zásahů. Tak si tu dělám takovou vizualizaci. Lego má jediný problém – nebylo navržené na architektonické stavby, takže nemá dobrý poměr kostiček na počítání. Ty modely jsou trochu kompromisem, zvlášť když je nechci dělat veliké. Konkrétně tahle vilka v modelu působí trochu větší a rozlehlejší.
Předpokládám, že jenom s legem si ale nevystačíte…
To rozhodně ne. Mám slušnou 3D představivost a umím si říct, co chci umět, takže jsem se poměrně rychle naučil v AutoCadu, protože mě obtěžovalo pořád po někom chtít, aby mi to překreslil. Samozřejmě nemám expertní znalost, nejsem architekt. Ale zase mám čas si s tím hrát, promýšlet všechno do nejrůznějších detailů, měnit to až k naprosté spokojenosti. Často jsou to droboučké úpravy, třeba tu chalupu jsem si od druhého roku začal kreslit, takže dnes v každé místnosti řeším takové detaily, jestli bude umyvadlo o pět centimetrů doleva nebo doprava.
Co byla vaše první praktická realizace?
Ta přišla v době, když jsem s velikým štěstím koupil svůj první byt v posledním patře domu ze třicátých let. Navrhl ho židovský architekt André Steiner. Byl to sice jen dvoupokoják, ale měl okna na tři světové strany, takže i když na první pohled vypadal otřesně, měl modré zdi a příšerné tapety, bylo mi jasné, že je to dobrý základ. Když jsme přebrousili parkety a přetřeli zdi na bílo, byl to najednou šok. Postupem času se ukázaly všechny ty fajnové věci, které byt má. Teprve až jsme se ženou začali spravovat bratrův byt, který dělal v té samé době Dvořák, začal jsem si uvědomovat rozdíl ve kvalitě architektonického provedení. Samozřejmě, na dnešní poměry jsou i tyhle byty výborné. Postupem času jsem začal pěstovat takové jemnější znalosti, dostávaly se mi příležitosti renovovat byty kamarádům, občas i s neomezeným rozpočtem, což umožňovalo udělat opravy opravdu pořádně.
A co tenhle dům na Charvatské?
Ten jsme objevili, když jsme hledali nové sídlo pro rozrůstající se firmu. Není to samozřejmě obrovská vila, ale má své kouzlo a navíc krásnou historii. Majitel domu byl fajnový člověk, profesor Jan Lenfeld, který byl legionář z první války. Zažil bajkalsko-amurskou magistrálu, kde v důsledku špatné hygieny umíral jeden voják za druhým. Když se vrátil do Brna a budoval kariéru, stal se zakladatelem československé veterinární hygieny. Měl spoustu dalších aktivit a postů – byl spoluzakladatel Sokola Královo Pole, zakladatel první a dodnes funkční zednářské lóže. Umřel ve své vlastní posteli tady o patro níž, těsně před tím, než si pro něj přišlo gestapo, čímž se jako jediný ze svých přátel vyhnul koncentráku. Ten dům, když jsme ho kupovali, vypadal obyčejně, byl dost zdevastovaný, ale měl úžasné zábradlí na schodišti, které si nás získalo, původní okna, dveře a kliky, a když má dům tohle, pak je všechno v pořádku, protože se s tím dá něco dělat i bez obrovských „památkářských“ nákladů.
U těch bytů a staveb se celkem pořád točíme kolem funkcionalismu…
To je proto, že jsem se o ně nejvíc zajímal. Eklektické budovy se mi dříve zdály moc cinkrlátkové. Později jsem přišel na to, že to je jen nevzděláním. A pak najednou vznikla příležitost koupit s bratrem novorenesanční činžák, skoro palác, v Brně na Lidické. Kdyby mi třeba půl roku před tím někdo řekl, že budu opravovat takovouhle budovu, tak bych se mu vysmál. Ale protože jsem byl už zkušenější, tak jsem si nakonec na tuhle velkou věc troufnul. I když na opravy byly potřeba peníze v řádech desítek milionů, po etapách jsme se dali do práce. Dnes si troufám tvrdit, že ty interiéry jsou zrekonstruované nadstandardně. Každý dům, který renovuji, mám dopředu nakreslený, včetně nábytku a všech alternativ budoucího užívání. Třeba na Lidické může být celé patro kanceláří nebo kombinace kanceláří s byty, případně i samotné byty. Se vším se počítá.
Když tu mluvíme o renovaci obrovského činžáku v centru, jak se to celé dá uřídit?
Časem jsem pochopil, že řídit architektonické projekty je vlastně hodně podobné tomu, když řídíte firmu, která dělá třeba grafický design. Jenže v jiných rozměrech. Vždy je obdobná skupina problémů, kterou řeší všichni. Každý dostane někdy malou, někdy velkou zakázku, může být dobře nebo špatně prodaná, nevycházíte s penězi. Před lety jsme začali pro vlastní potřebu tvořit software na řízení firmy, protože každá naše zakázka byla jiná a tím pádem vždy hrozila dost velká rizika finanční ztráty. Nazvali jsme ho Navigo3 a já brzy zjistil, že je skvěle použitelné na řízení mých architektonických projektů. Postupem času se to nějak dostalo mezi lidi a Navigo si od nás začaly pronajímat různé architektonické kanceláře a projekční firmy. Postupně jsme vytvořili i specifickou a vylepšenou verzi právě pro ně.
V čem ta specifičnost spočívá?
Vždycky jsem se snažil, aby Navigo mělo dobrou vizuální prezentaci, takže jsem tam vymyslel místo tabulek s čísly grafické teploměry. Ukázalo se, že právě tohle architektům a projektantům velmi vyhovuje, protože jsou velmi vizuální lidé. V Navigu hned vidí, v jakém stavu je jejich zakázka. Díky tomu, že tchán a žena pracují ve firmě, která dělá v oboru, mohli jsme s nimi probírat principy, které jsou pro projekci důležité. Navíc tím, že se v posledních letech značně rozjela výstavba a realizují se obrovské projekty, staví se nové komplexy a čtvrtě, architekti a projektanti pracují ve firmách, které mají často desítky nebo i stovky lidí. A to už bez nějakého systému neuřídíte.
Výhodou je, že architektonickou praxi známe a rozumíme jí, dnes už máme v portfoliu řadu architektonických kanceláří. Proto nám nemusí architekti vysvětlovat elementární věci, které v softwaru potřebují. Například že dělají studie, dokumentaci pro územní rozhodnutí a realizační dokumentaci, protože my tohle všechno jednoduše známe. Víme, jaké jsou typické velikosti jejich zakázek, jak se mají členit, kolik asi mají HIPů, kolik projektů mají na celkový počet lidí, kteří ve firmě kreslí. Tušíme, kolik jim paralelně běží zakázek, ať už je studio tříhlavé nebo stohlavé. A samozřejmě tím, že jsme informatici a navíc máme pětadvacet let praxe s provozováním firem, tak víme, kolik a jakých informačních systémů ta konkrétní firma potřebuje, kde je vazba k personalistice, k docházkovému systému, jaká je vazba k účetnictví a tak dále.
Skoro to ale vypadá, že architektura je pro vás větší láskou než grafický design…
Budování značek mě samozřejmě pořád baví, ale musím přiznat, že u grafického designu mi překáží ta mírná virtuálnost. Architektura je fajn v tom, že je hmotnější, člověk se potká s řemeslem, technologií. Dělá mi radost ta „hmotnost“ té opravy, užitečnost, že člověk opraví pár baráků, a že to má smysl, protože třeba nezničených funkcionalistických vilek tady v Králově Poli je v dnešní době už jenom pár. A samozřejmě krom toho, že je to ohromná zábava, začal z toho být další pilíř živobytí. Pomáhá tomu i to, že nemusím dělat architekturu pro někoho, dělám to jenom pro sebe a kamarády, což tu práci hodně zefektivňuje. Dost se to projevilo třeba na té Lidické. Tam jsem byl vlastně spoluinvestorem, projektovým manažerem, architektem, a občas i stavbyvedoucím v jedné osobě.
V čem to podle vás je, že některý architekt dokáže vtisknout budově mimořádného ducha?
Pokorou! Ale pak je ještě jedna věc a ta platí o každé výtvarné práci, ať už o grafickém designu nebo malování. Gombrich hned v první kapitole Příběhu umění říká, že kýč je to, o čem člověk nepochybuje. Co je uděláno jen tak, aby se někomu líbilo. Architekt, který pochybuje, ten je na dobré cestě.
