Můj čas

Jaroslav Kuboš Vykořisťovatelé a Lopaty

Vykořisťovatelé Jako každý den, i dnes jsem od rána stál u kontrolních hodin na recepci, kterým Lopaty říkají píchačky. Čekalo by se, že člověk mého postavení si pospí do deseti, přečte v klidu na terase The Wall Street Journal a do firmy dorazí v bělošský čas. Tedy v poledne. Ale to nejde. Nedostal bych se tam, kam jsem se dostal, kdybych … Continued

Vykořisťovatelé

Jako každý den, i dnes jsem od rána stál u kontrolních hodin na recepci, kterým Lopaty říkají píchačky. Čekalo by se, že člověk mého postavení si pospí do deseti, přečte v klidu na terase The Wall Street Journal a do firmy dorazí v bělošský čas. Tedy v poledne. Ale to nejde. Nedostal bych se tam, kam jsem se dostal, kdybych z Lopat nevymačkal vše, co jsem si u nich zaplatil výplatou. A čím se nejlépe mačká? Tlakem.

Začíná to hned při příchodu, proto tam taky stojím. Když některá z Lopat zaspí a nestíhá přijít na osmou hodinu, obvykle požádá telefonicky spolupachatele aby orazil za něj. Když pak opozdilec přijde, sehraje před recepční divadélko s oražením už oražené evidenční karty. Prostě ji tam zasune jen tak napůl a orazí naprázdno. Tím že tam stojím se mi daří tyto podvody minimalizovat.

Někdy uvažuji o nákupu nějakého modernějšího zařízení, například s kontrolou oční duhovky. Nejsem si ale jistý, jesti by někteří mí levičáci nebyli ochotní si nechat vydloubnout oko, dát ho jinému soudruhovi který chodí dřív, aby jim “orazil”. Navíc by se to celé přesunulo do počítače a těm já moc nevěřím. Kdo ví, co by tam IT technici prováděli. Známý z golfového klubu nechal docházkový systém napsat ve vlastním IT oddělení. Že si tam hoši nechali zadní vrátka se zjistilo až ve chvíli, kdy se v jejich výkazech začalo objevovat že pracují 25 hodin denně. Na druhou stranu, další průmyslník zkusil nasadit Lopatám náramky používané vězeňskou službou a nemůže si to vynachválit. Prý je napojený na stejný pult centrální ochrany jako věznice Mírov. No, ještě o tom budu přemýšlet.

Abych to nezamluvil. V 8:00 už je jasné, že to další nestihnou a tak vyrážím změnit stanoviště. V 8:10 projdu kanceláře a pokud ještě někdo není na svém místě nebo vypadá nezaměstnaně obdrží ode mě ústní výtku a černý puntík do mého deníčku. Co puntík, to tisíc korun z platu dolů. Kdo má deset za měsíc letí na dlažbu. Jinak to opravdu nejde, oni by úplně zvlčeli.

Během dne průběžně sleduji příchody a odchody na toalety a také mimopracovní aktivity. Co se týče toalet, tak jsem se informoval u svého známého, který je profesorem anatomie na průměrnou dobu vyprazdňování. Přidal jsem těm lemplům 30 sekund aby neřekli že jsem nelida a dalších 30 na mytí rukou. Kdo přetáhne, dostane černý puntík. Zdesetinásobil se nám tím sice počet zánětů slepého střeva za rok, ale co. Aspoň budou mít do konce života pokoj.

Co se týče mimopracovních aktivit, tak to je složitá věc. Firma je velká a kamer co sledují zaměstnance při práci je mnoho. Nechal jsem si postavit v kanceláři celou monitorovou stěnu a tak mám přehled skoro o všem. Nejsem nelida, když Lopata zvedne svůj soukromý mobil a dodatečně doloží, že se mu narodilo dítě nebo zemřel otec, jsem ochotný černou tečku umazat. Ale jinak černé puntíky vesele přibývají každou minutou. Víte kolik se tím ušetří na výplatách?

Mezi mimopracovní aktivity řadím také žvanění na pracovišti. Jednu dobu se nám to strašně rozmohlo a skoro na všech monitorech jsem mohl sledovat jak se baví. A tak jsem zavedl jednoduché pravidlo: pokud se někdo chce bavit s kolegou, tak to musí dělat v zasedací místnosti, kterou si musí rezervovat den dopředu a nechat schválit liniovým a projektovým manažerem. Tím se celá firma proměnila na stroj zuřivě pracujících lidí, kteří prakticky nedělají nic jiného. V 16:30 už zase stojím u recepce a dávám pozor, aby některá z Lopat neorazila evidenční lístek některé jiné, která se po anglicku vytratila dříve domů. Je to fuška, ale věřím, že to stojí za to.

Dost mě ale překvapuje, že se výkonost firmy i přes všechna ta skvělá opatření snižuje místo aby se zvyšovala. Už delší dobu podezřívám všechny co pracují na počítači. Jenže zavedení dalších kontrol internetu mě bude stát ještě více času. Už tak mě limuzína vozí domů až o půlnoci. Stěží stihnu projít aspoň základní čísla firmy a vyřídit pracovní maily. O inovacích a aktivitě v obchodu ani nemluvě. Kdo by je taky hlídal, když já jsem na schůzce? Asi si budu muset najmout někoho, kdo je bude kontrolovat za mě. Jenže, kdo bude kontrolovat jeho?

Lopaty

Do práce jsem doletěl tak tak. Při průletu kolem vrátnice jsem píchnul, prokličkoval mezi kolegy co chlemtali kafe před kuchyňkou, málem sejmul Vykořisťovatele a zaplul na hajzlíky. Taky už to bylo v zatáčce! Jenže, jak říkám dětem: “Kaká se za peníze v práci a ne doma zadarmo!” Když nic jinýho, tak aspoň tuhle životní radu jim fotr předá. Hnědý kód jsem vyřešil za 25 sekund a tak mi zbejvala dobrá půlhodka na Fejs a paření her na mobilu. No prostě relax. Po tý ranní honičce s děckama a starou si to zasloužím. Dyť jsem úderník roku! Mám píchnout 8:00 a pokud jsem si v tom kvapu dobře všiml, tak jsem dneska orazil 7:59:55. Začínám v tom bejt fakt dobrej!

Když jsem se vyhrabal z wecka, tak jsem zamířil rovnou do kuchyňky. Už tam skoro žádná Lopata nebyla a to bylo fajn. Byl bych nerad kdyby vyčmuchali kde schovávám svý drahý kafe z Londýna, ze kterýho znalec cítí borůvkovej cupcake. A taky tam schovávám keramickej mlejnek. Jsem moc velkej fajnšmekr na to, abych si mlel kafe v tý hrozný mašině co má beztak nožovej mlejnek. To kafe to úplně zničí. Člověk musí pěkně pomalu v mlejnku s keramickým pajšlem. Kafe se nepřehřeje a zůstane ve skvělý formě. Pak jsem pěkně upěchoval kafe do páky kávovaru, několikrát se přesvědčil, že je ho tam tak akorát a dal se do přípravy. V našem pákovym kávovaru přidávám sekundu k ideálnímu času, takže za 26 sekund bylo kafe na světě. I s tímto malým zpožděním je to pořád mnohem rychlejší než ten instantní krám, kterej používaj vostatní. Tam trvá kafe i přes 30 sekund. No a ještě nebylo ani devět když jsem se, plnej energie dostal ke kompu. A jde se makat!

Jenže můj komp je pomalej a než nastartuje tak dycky zešedivím. Kámoši mi říkaj, že ho mám uspávat, že pak naběhne hnedka. Jenže mi nepřijde správný, aby se někdo v hokně flákal a místo makání se nechal uspat. Jen ať si zasportuje. Senioři se prej maj udržovat v kondici. Když to konečně naběhlo, tak jsem se pustil do práce. Stáhnul jsem mejly a dal jsem se do čištění schránky. Taky jsem vodepsal na pár kousků, u kterejch se odpověď nečekala, takže to nestálo skoro žádnou námahu. Člověk písne “OK”, “Díky!” nebo “Souhlasím.” a hned je vidět, jako vyvíjí horečnou aktivitu. Z toho koukaj prémie.

Když jsem se prohrabal meilama, tak se nachýlila desátá hodina a byl čas se vydat na sváču. Většina kanclu se odbude tatrankou, v lepším případě jabkem. Já teda ne, není nad čestvej sendvič s trhaným vepřovým. Jako jasně, bylo by ideální si maso připravit až v kanclu, ale nechci Vykořisťovatele zbytečně připravovat o můj produktivní čas. Přece jen – připravit trhaný vepřový trvá 7 hodin a člověk k tomu furt musí běhat. I když má člověk maso připravený, tak stejně než umyje zeleninu a z vajec a voleje si udělá čestvou majonézu tak to chvíli trvá. A sotva jsem ho snědl, tak volá máma a chce si povídat. Kdo by vodmítl starou paní? Já ne, nemám srdce z kamene. Když jsme dovolali, tak koukám a vono je 11. Ještě že už mám pořešený ty mejly.

A tak jsem se ponořil do práce a dřel jak Bulhar. Bohužel mě jeden z flákačů, kterejch mám okolo sebe mraky, už před dvanáctou vyrušil a donutil jít na oběd do závodky. A to já fakt nemám rád. Radějc bych zaskočil do tý fajnový hipsterský restauračky na druhym konci města. Bohužel to ale Vykořisťovatel zarazil. Že prej proč platí závodku. No a tak jsem seděl v závodce a žvejkal ty nechutný sousta, jedno jako druhý. To by jeden blil. Do toho navíc ta má snaha zkousnout každý sousto 67x, prej je to zdravý. Než jsem dojed, už mě hadrem vyháněla uklízečka. Baba jedna! Jediná dobrá věc na takovým žrádle je, že se těším co si uklohním na véču.

Po obědě jsem se už nenechal ničím vyrušit a krom svačinky, popolední stolice a odpoledního kafe jsem zvyšoval HDP vlasti nonstop. Bohužel mě o půl čtvrtý zase někdo vyrušil z totální koncetrace na práci. Tentokrát Vykořisťovatel s oznámením. No, sám si šlape po štěstí. Říkal, že prej už se naše parta moc rozrostla a bude třeba ji rozdělit na dvě. Jedna dostane původního vedoucího a druhá novýho. A je to tady! Že jim to trvalo, než si mě všimli! Dokonce jsem minimalizoval Solitaire, kterým jsem se v rámci work-lifetime balance odreagovával vod tý otročiny. Už jsem vstával ze židle a chystal se přijímat gratulace, když v tom mě jako bič šlehlo to jméno. Renata. Ty vole, to jako fakt? Zas nějaký postelový šméčko! V týhle firmě holt dříče nevocení!

A co na to středověký dráb?

Jmenuju se Dětřich a byl jsem v 14. století biřicem na Huckenswaldském panství. Dnes mu myslím říkáte Hukvaldské. Tou dobou tam panoval markrabě Jošt, který se ale na hradě moc nevyskytoval a tak za něj vládl purkrabí. Já, coby synek drvoštěpa z poddané vísky Vlčovice, jsem měl obrovské štěstí, že si mě purkrabí na funkci drába vybral. Nejspíš rozhodlo to, že jsem chlap jak hora. A tak jsem se zbavil potupné práce v hospodářství a v lese a dal se do panských služeb. Dostal jsem slušný žold, stravu a oblečení ve kterém ještě před pár dny chodil můj předchůdce, který zemřel na choleru. Bylo mu 36, kéž bych se taky dožil tak uctyhodného věku. Ale pořád to bylo to zděděné oblečení o dvě třídy lepší než mé vlastní. Ve svých 16 letech jsem navíc poprvé okusil jaké to je nosit boty.

V prvním týdnu jsem dostal parťáka, který mě začal zaučovat. Dostali jsme k sobě výběrčího daní a vydali se vybrat daně do Sklenova. Výběrčí řekl kolik má domkař zaplatit a my jsme se už postarali aby zaplatil. Někteří měli a těm co neměli jsme zabavili nějakou věc podobné hodnoty. A tak se stalo, že jsem se k večeru vracel na hrad s průvodem koz a ovcí. To vzbudilo všeobecné veselí a ta trocha dětí, která neměla souchotiny, s námi běžela až k hradu. Aspoň že ty dýchavičné odpadly cestou. To mi ta služba pěkně začala. Čekal jsem, že se konečně dočkám nějaké úcty. A místo toho ve mě rostl vztek.

Ale naštěstí přišla sobota a s ní povinná robota pro všechny poddané. Samozřejmě bezplatně a nástroje si museli přinést vlastní, to dá rozum. Pracovalo se od úsvitu do soumraku, po celý rok. Pořád bylo co dělat: orat, rýt, okopávat, sklízet, štípat dřevo, starat se o dobytek. No a drábové do toho byli zapojeni proto, aby měli poddaní větší motivaci pracovat. Dostal jsem služební bič a pomalu se rozkoukával. Kolega mi vše vysvětlil. Pokud se někdo opozdí s příchodem, sviští bič. Pokud někdo při práci na poli narovná hřbet, sviští bič. Pokud se ti zdá že někdo nepracuje pořádně, sviští bič. Pokud máš s někým nevyřízené spory, sviští bič. Pokud se na tebe někdo škaredě podívá, sviští bič. Pokud máš vztek, sviští bič. Pokud se nudíš, sviští bič. No a občas sviští bič jen tak – aby se neřeklo že nic neděláš. Můžu vám říct, že jsem svůj vztek docela vybil. Hlavně na těch, kteří se mi včera smáli. Příště si snad dají pozor. Taky jsem se docela zahojil na otci a starších bratrech, kteří mě zamlada řezali co se do mě vešlo. Teď jsem byl pán já.

Ale ať jsme dělali co jsme dělali, nedařilo se nám zvedat výkony. Fasoval jsem nový bič zhruba každý měsíc protože jsem ten starý prostě omlátil. Ale pořád mi přišlo že se udělá zoufale málo práce. Stejné pole, které se okopávalo ve sto lidech den, jsme doma měli hotové v deseti za odpoledne. A přitom nám po zádech bič nesvištěl. Nevím, školy nemám, ale přišlo mi, že ty lidi už víc mlátit nemůžeme. Kolikrát jsem byl večer úplně mrtvý a pravou ruku měl úplně odumřelou. Říkal jsem si, že bude potřeba vymyslet nějakou automatizaci. Třeba bič poháněný dobytčetem. Taková byla moje představa budoucnosti.

No, spletl jsem se. Jak tak koukám na ty vaše dnešní vymoženosti v oboru drábství, tak mi jde hlava kolem. Dohledové kamery, sledovací software na počítači, KPI, čipy na hlídání docházky a vyplňování excelových tabulek. To je teprve drábství na úrovni! Akorát ty výkony nevolníků pořád nic moc.

Tak co, má váš šéf lepší motivační nástroje k pracovním výkonům než jen bič?

Nejoblíbenější

Vykořisťovatelé a Lopaty

Tak kdo je tady primitiv!?

Jaroslav Kuboš Vykořisťovatelé a Lopaty

Vykořisťovatel je vždycky ten inteligentní a na úrovni. Z toho vyplývá, že Lopata je primitivní blbec. Alespoň to je jeden z nejčastějších stereotypů, které nás ve firmách pronásledují. Opak ale může být pravdou.

Číst více ›
E-book
Stáhnout e-book
Cesta k černým číslům