Kdo z nás by si sedl za volant bez toho, že by měl dobrý výhled na cestu před sebou? V autě něco takového jako dobrý výhled považujeme za naprostou nutnost a nikdy bychom něco takového nezpochybnili. Za to ve firmách často jedeme s omezeným výhledem a zdá se nám, že ani jinak to nejde. Opak je ale pravdou. Na začátku dobrého výhledu stojí finanční plán a realita.
Na první pohled všechno funguje. Projekty běží, lidé jsou vytížení, obrat roste. Přesto se vedení firmy jednoho dne dívá na účet a přemýšlí, kde se stala chyba. Nejde o výjimku, ale o typický scénář firem, které řídí minulost místo budoucnosti.
Většina problémů nezačíná špatným byznysem, ale špatnou predikcí. Finanční výsledek se často vyhodnocuje až s velkým zpožděním – v roční závěrce, kdy už není co zachraňovat. Mezitím firma funguje podle pocitu, stavu účtu nebo optimismu, že „to nějak vyjde“.
Realita projektových firem je plná „černých labutí“, s kterými plány nepočítaly.
Základní chybou je už záměna pojmů. Výnos není totéž co příjem a náklad není totéž co výdaj. Výnos vzniká vystavením faktury, příjem až ve chvíli, kdy peníze dorazí na účet. Náklad vzniká spotřebou zdroje, výdaj jeho zaplacením. Mezi těmito okamžiky je čas – a právě ten rozhoduje o tom, jestli firma zvládne financovat svůj provoz.
Další slepá ulička se jmenuje obrat. V projektových firmách, kde významnou část práce tvoří subdodávky, je obrat často klamavý ukazatel. Peníze, které firmou protečou dál, nevypovídají o její skutečné síle. Smysluplnější je sledovat přidanou hodnotu – tedy to, co firmě po odečtení subdodávek skutečně zůstává. Z této částky se platí lidé, režie a budoucí rozvoj.
Finanční plán má dvě odlišné části. První je stabilní: mzdy a režie. Ty se mění pomalu a dají se plánovat s relativně malou chybou. Druhá je nejistá: plánované příjmy a subdodávky na projektech. Právě tato část rozhoduje o výsledku firmy. Termíny se posouvají, zakázky se zdržují, schvalování trvá déle, než se čekalo. Realita projektových firem je plná „černých labutí“, s kterými plány nepočítaly.
Teprve spojením stabilních nákladů a projektových dat vzniká realistický obraz cash flow.
Problém není v tom, že by plán neexistoval. Problém je v tom, že prakticky už ve chvíli vzniku, přestává kvůli neustálým proměnám platit. Pokud se s ním dál nepracuje, stává se z něj statický dokument bez hodnoty. Finanční plán má smysl pouze tehdy, když se průběžně aktualizuje a odráží skutečný stav projektů.
Teprve spojením stabilních nákladů a projektových dat vzniká realistický obraz cash flow. Ten často ukáže nepříjemnou pravdu: období, kdy firma musí financovat provoz z rezerv nebo cizích zdrojů, přestože je dlouhodobě zisková. Tento pohled ale není problémem – je výhodou. Umožňuje jednat včas: urychlit fakturaci, upravit platební podmínky, jednat se subdodavateli nebo připravit financování.
Rozdíl mezi firmami, které přežívají, a firmami, které rostou, není v tom, že by první dělaly méně chyb. Spočívá v tom, že ty druhé vidí dopředu. Nečekají, až se problém objeví na účtu, ale pracují s predikcí měsíce dopředu. Finanční plán se tak nestává účetním cvičením, ale jedním z hlavních nástrojů řízení firmy.
Zaujal vás tento článek? Přihlašte se na webináře s Jarkem Kubošem zde.
